The secret life of American teenager - 2. kapitola

17. června 2011 v 14:30 | Ellie Salvatore (Rory) |  Fan Fictions
Nebaví mě perexy. :D Celá kapitola v článku. ;)

Seděla jsem na okně a přemýšlela o dnešku… Viděla jsem jen Damonův obličej, nic víc. Zatřepala jsem hlavou, jako bych to chtěla z té hlavy vyklepat, ale je jasné, že to nepomůže.

Porozhlédla jsem se a sešla dolů do obýváku, kde jsem si sedla na gauč a pozorovala okolní dění.
"Do té školy už nevkročím… Raději budu mít nedodělanou střední, než tam být s nimi," odsekla jsem.
Já vážně nevím, proč jsem to udělala. Prostě jsem měla za to, že nad ním vyhraji. Že tě ochráním. Ani ve snu by mě v tu chvíli nenapadlo, že to může být jinak. Že to budu já, kdo bude potřebovat ochranu. Zklamala jsem. Všechny." Christine…
"Nezklamala jsi všechny. To vůbec ne. Neznáš je, oni neznají tebe. Nemůžeš čekat dokonalé situace a vše vystižené do posledního detailu. Pamatuj si. Oni jsou silní, silnější, než novorozený upír - po celý život, ale jen, když pijí lidskou krev. V žádném případě je také nesmíš pouštět do našeho domu, jasné? Nezvi je dál. Vím… Nebo raději nic. Řekni ostatním, že se za chvíli vrátím, jo, Chris?" zvedla jsem se, ani jsem nečekala na odpověď. Je sice silnější, než já, ale mou vůli nezastaví. Nikdo ji nezastaví.
Nazula jsem si své oblíbené tenisky a vyrazila. Mohlo být tak osm večer, podle té tmy. A hlavně zimy. Ale ta zima mi ani tak nevadila, přeci jen jsem na ni zvyklá. Musím se dostat k Penzionu Salvatorů. Bude to tedy opravdu zajímavé…
"Dobrý den, mohla bych se zeptat, kde je Penzion rodiny Salvatorových? Jsem tu nová a chtěla bych navštívit ehm… kamaráda. Poradila byste mi, prosím?" Věděla jsem, že to bude vědět. Mystic Falls je celkem menší město, takže o nich bude vědět minimálně každý druhý.
"Půjdete tudy, dolů a pak půjdete po Elm Street doprava a půjdete až k lesu. Těsně před lesem narazíte na velký dům, podobný stavbě Londýnských domů. To je on," usmála se a já jí poděkovala a vydala se tím směrem. Pokud nemají takové ty vlezlé dary, jako má Alice, což nemají, tuším, tak je asi "příjemně" překvapím.
Šla jsem přesně tak, jak mi ta paní poradila. A poradila mi dobře, po chvilce jsem došla tam, kam jsem chtěla.
Zaklepala jsem… spíš pěstí uhodila dvakrát do velkých dveří, které se otevřely. Objevil se v nich Damon, ale když mě uviděl, dveře chtěl zavřít, jenže jsem se o ně opřela a on je nezavřel. Samozřejmě, zavřel by je, kdyby chtěl, ale asi prostě… nechtěl.
"Takže…" nakráčela jsem dovnitř, "vím, co jsi a vím všechno o tom, co se tu děje. Vím, jak na tebe. Takže máš dvě možnosti. Buď mě zabij, nebo poslouchej. Je mi jedno, co si vybereš, protože vím, že je v tobě lidskost. Samozřejmě to není nějaká výrazná většina, ale spíše menšina, hlavní je, že vůbec. Takže v každém případě mě vyslechneš."
"Super, dohodnuto," napodobila jsem jeho naparovaný hlas.
"To, co jsi udělat nebo spíše chtěl udělat mé sestře," postoupila jsem hodně blízko k němu, na čemž jsem si všimla, jak moc vysoký je, "ty, ty už to nikdy neuděláš, protože jinak to bude to poslední, co uděláš. Dokážu si to zajistit, o to se neboj," nasadila jsem ten typický Katherin výraz.
Chytil mě surově za ruku a mně zacukaly koutky. Chytil mě pevněji. Trošku jsem sykla, ale nakonec jsem se mu rozesmála do obličeje. Bože, to je takový idiot!
Podíval se mi přímo do očí.
"Teď odejdeš z tohohle domu a zapomeneš na všechno, co se stalo, na všechno nadpřirozeno a odejdeš tam, odkud jsi přišla!" Začala jsem se smát ještě více.
"Opravdu si myslíš, že jsem tak blbá, abych nevěděla, že oblbuješ? Sporýš, chlapečku. Sporýš," otočila jsem se na patě a vydala se na cestu domů. Po cestě jsem si zaběhala, po delší době. Trochu více namáhavé, ta vzdálenost mezi penzionem a našim domem, ale zvyknu si.
Vrazila jsem se dveří, klíče letěly na stůl a zvolala jsem. "O zábavu máme postaráno. Hra začala."

Dveře cvakly a hned, jakmile mě ta dotyčná osoba uviděla, tak se rozběhla ke mně.
"Nic se ti nestalo!" a objala mě, asi trochu silněji, než by mohla, ale… musím si zvykat.
"Ne, nestalo. Bylo to náhodou zábavné setkání. A ještě zajímavější bude… Neboj, už po tobě nepůjde. Tedy doufejme. Ok, budu upřímná. On má tak debilní mozek, že to, co jsem mu říkala, vnímal procesem typu Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Takže pochybuji…."
"O mě tu vůbec nejde. Jde o tebe, víš," řekla. "Bála jsem se o tebe. Celou dobu. Ne o sebe. Nikdy."
"Ne, já se rozhodla. Nechci být terč. Nechám se přeměnit. Ale ne vámi…"
"Samozřejmě nemyslíš Damonem… že ne…?"
"Ano, přesně jím myslím. Já… prostě to tak bude. Potom na nějakou dobu si chci vyčistit hlavu."

Zdola jsem uslyšela hlasy a rozhodla se jít dolů a podívat se, co se tam děje. Vyšla jsem ze dveří a rukami se opřela o dřevěné zábradlí z mahagonového dřeva, které se lesklo pod paprsky slunce. Snažila jsem se zaposlouchat do jejich rozhovoru, ale bohužel neúspěšně. Nemám tak dokonalý sluch, jako upíři. Opatrně jsem našlápla na první schod, který pod mou vahou trošku zavrzal. Povzdechla jsem si a schody sešla.
"Děje se tu něco?" naklonila jsem hlavu na stranu a jemně svraštila obočí.
"Christine slíbila Damonovi, že zabije člověka, aby si zajistila tvé bezpečí," zasvětila mě do jejich konverzace Bella.
"Počkat… Ne, to ne! Já jsem a budu v bezpečí. Nikdo nikoho zabíjet nebude. Je to má volba, být upírem. Nechci být ale jako vy, omlouvám se. On mi neublíží. Jediný, komu může v tomto případě ublížit je ona. Prostě nikoho zabíjet nebude! Chce ji zničit, nevšimli jste si toho?! Proto chce, aby pila krev člověka. Dnes ani zítra nezemře žádný nevinný člověk. O to se postarám."
"Hele, poslouchej mě!" vyjela na mě - "Neřekl jaký člověk. A když ne nevinný… půjdu do věznice. Jistě mi řekne, kde ji najdu. A proč by mě sakra chtěl zničit? Jak?"
"Víš co? Už to neřeš, ok? Dělej si, co chceš!"
"Laskavě přestaň uhýbat odpovědi, když už se tě zeptám!" zavrčela jsem.
"Christine!" okřikl ji Carlisle. "Nevím, co se s tebou děje, ale rozhodně jsi až příliš agresivní! Ty…" otočil se na mě, "zůstaneš člověkem, alespoň ještě nějaký čas. A ty, pokud se neuklidníš, dnes v noci nikam nepůjdeš," zavrčel.
"Není to v noci, ale za hodinu. Carlisle, dělám to pro její dobro!" zavrčela na oplátku na něj Chris.
"No hej! Je to snad má volba, ne? Nikdo mi tu nebude rozkazovat, zrovna ne vy! A ona ať si jde, kam chce," odsekla jsem.
"Tak klid!" rozkřikla se Rosalie, která neměla jako vždy svůj sladký hlásek, ale tvrdý temný hlas.
"Rose, ty mlč!" křikla jsem na ní.
"Neměli jsme sem jezdit. Vůbec. Měli jsme na ostrov. Tam můžeme být, jak dlouho chceme… A nikomu to nepřijde divné. Tohle místo… má na nás špatný vliv. Ale víte co? Je to jedno. Já jdu."
"Hele, mrzí mě, jak se chovám. A mrzí mě, co se tu teď semlelo. Ale vážně jsem to udělala proto, že mám o tebe strach," řekla mi.
"Já to ale chápu. Jen… Prostě se mi nelíbí, jak žijete. Proto chci být jako on, lovit lidi. Zní to šíleně, já vím. Carlisle neměl zapřít svou osobu. Měl udělat to, co udělat měl. Bylo by to o tolik lehčí…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama