The secret life of American teenager - 1. kapitola

17. června 2011 v 14:28 | Ellie Salvatore (Rory) |  Fan Fictions
Tuhle povídku píšu s mojí kámoškou. Je to 3. pokračování na povídky, které jsou jen tématu Stmívání. Teď jsem ale Stmívání trošku vyřadila a nahradila jej Upíříma Deníkama. Jo a ten řetízek... Opravdu ho mám. ;) Jen je z normálního obchodu v Londýně, ne ze starožitnictví. :)
PS: Publikuji aj na stmívání.eu, pod nickem Never.

Kdybych alespoň mohla říct, že je to vše za námi… Bohužel nemohu. Začínám znova. Ne jako Verča, která žije nový život. Ale já se pro nový život rozhodla. Od teď jsem Ellie. Ellie Cullenová. Ani nevím, jak jsem k tomu jménu přišla, ale když jsem byla poprvé v Londýně, v obchodě se starožitnostmi (ne, opravdu nevím, co jsem tam dělala) jsem našla řetízek s přívěskem se jménem Ellie a mně se to prostě… líbilo? Nevím, donutilo si mě to koupit to. Pořád to nosím. Asi to bude tím. Ne, bude to tím. Ellie… Ellie… Zní to krásně.
Naposledy jsem pohlédla do zrcadla přede mnou a vzala si svou- spíše své tašky. Dala jsem je do Edwardova auta a nastoupila si. Je to jako včera, co jsem se dostala do tohohle záhadného světa. Jenže už to je přes tři roky. Je mi šestnáct. Tedy… šestnáct a půl, abych byla přesnější.
Teď nás čeká skoro šestnáctihodinová cesta, alespoň mám čas na to si přebrat myšlenky.

"Jsme tu," ozval se hlas ze strany řidiče, tedy… Edward říkal.
"Jo, už letím," šnečí rychlostí jsem si odepla pás a vystoupila. Zívla jsem si tak, že bych asi celé Mystic Falls nabrala.
"Můžeš jít do domu, Esmé už tam je, ukáže ti pokoj, tašky ti donesu," pronesl, ale pochybuji, že jsem ho nějak poslouchala, protože jsem stále byla v takovém mikro spánku, že bych klidně usnula vestoje. Měl pravdu. V obýváku stála Esmé a vedla mě do mého pokoje. Víc jsem nepostřehla. Padla jsem do postele, nezula se, prostě nic. Jen se zakopala peřinou a spala…

Vstala jsem a protáhla se, až to zakřupalo. Chtěla jsem se zasmát, ale uslyšela jsem, jak vítr otevřel okno, jehož rámy bouchly o zeď, že jsem se lekla. Na okně seděla černá vrána. Nevím, co to do mě vjelo, ale začala jsem pištět. Než se všichni shromáždili v mém pokoji, na okně vrána už nebyla, jen já rozdýchávala nechtěnou návštěvu na okně.
"Děje se něco?" ptal se Edward, i když vím dost dobře, že si to stačil přečíst v mých myšlenkách.
Ještě se ptej…
"No, myslím, že bychom mohli jít a nechat Ellie se obléct," mrkla na mě Alice. Vděčně jsem se na ní usmála.


Ellie, co to bylo zač? Uslyšela jsem ve své hlavě hlas. Otočila jsem se na Christine.
"To jsi byla ty, viď? Teď…" zeptala jsem se.
Přikývla.
"Já… Opravdu nevím. Jen mi to něco připomnělo," usmála jsem se na ni.
"Týká se to… no… Upířích deníků?" Chtěla jsem jí to říct, ale nemohla jsem. Ne, nemohla.
"Ne, neboj," nasadila jsem klidný výraz, ale uvnitř mě to vřelo.
"Ellie," syčela z ní nepříjemná aura. "Vážně. Já poznám, že se s tebou něco děje. Jsi neklidná, takže… co?"
"Se mnou se opravdu nic neděje!" rozhodila jsem rukama a vzala si mou červenou tašku, kterou jsem si přehodila přes rameno a vyrazila do školy. Ne, opravdu nemám tušení, kde se ta škola nachází, ale to nebude problém.
Šla jsem rovně po cestě, nevěděla jsem, kam jdu, ale myslím, že jdu správně. Po chvilce jsem za sebou uslyšela kroky, na čemž jsem se ohlédla. Skupinka Cullenovic. Kdo by to čekal…
"Musíte jít tudy? Rušíte atmosféru," nabroušeně jsem procedila mezi zuby.
"Ty jsi nějaká nabručená!" podivila se. "Co jsme ti udělali? Já si na nic nevzpomínám. A to si vzpomínám na hodně věcí!"
"Vy? Nic! Jen… Prostě jděte jinudy, jo? Chci přemýšlet," odbočila jsem na trochu jinou ulici, než šli oni. Podle cedulí je tady někde hřbitov. Jo, přesně to, co hledám.
Rukou jsem se dotkla oplocení, které stálo okolo hřbitova, a vešla dovnitř. Bylo to tam… ne strašidelné, ale spíše divné. Ticho. Mrtvo. Šla jsem dál.
Hroby, hroby, hroby. Nic jiného. Šla jsem dál, k řece. Bylo to čím dál, tím víc temnější místo, ale já jsem tam prostě chtěla. Něco mě tam vedlo. Jako kdyby to byl magnet… Nevím.
Sešla jsem prudký kopec k břehu. Pomalu, jistě jsem si sedla na kolena a ruku vztáhla na hladinu vody, v okamžiku, když se ruka a voda setkaly, okamžitě jsem si stoupla. Voda byla tak studená…
Otočila jsem se, že se dám na odchod. Opravdu bych měla jít do školy. Nechci hned první den přijít pozdě. Zachytila jsem se stromu, abych si napomohla při výšlapu zpátky nahoru, opřela jsem se zezadu o strom a vyběhla to.
"Kam pak?" ozval se tajemný, ale přesto sladký a jemný hlas za mnou. Najednou, nevěděla jsem, jestli se mám nebo nemám otočit. Asi ani nechci vědět, kdo tam je.
Povolila jsem a otočila se. Co… Ne…
"Mladá, tmavovláska. Můj typ. Určitě bude i šťavnatá," přemýšlel nahlas, jakoby netušil, že tam jsem a sděloval informaci někomu jinému, ale on věděl, že tam jsem, že stojím přímo před ním.
"Ne, to nejsem. A jestli se snažíš, o to, o co si myslím, že se snažíš, což se určitě snažíš, tak se nesnaž," odsekla jsem. Zhluboka jsem se nadýchla a rozběhla se ven z hřbitova. Šel přímo za mnou. Měla jsem velký náskok, protože on šel lidským krokem, ale musím si pospíšit.
Zastavila jsem se až ve chvíli, když jsem narazila do nějakého kluka. Vzhlédla jsem hlavu a omluvila se mu.
"V pořádku." Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde se nacházím. Škola. Tak přeci jen jsem se sem dostala. Usmála jsem se a vyrazila do kanceláře.

Ve třídě jsem si sedla do poslední lavice. Lavice jednodílné, jak jinak. Bratři Salvatorovi… Salvato- helemese, Stefan došel. I s… Elenou. Ve stejnou chvíli, kdy došel i učitel.
"No podívejme se, slečna Gilbertová s panem Salvatorem nás poctili svou návštěvou. Čemu vděčím za váš příchod?" Jen se na pana Tannera usmáli a pokračovali ke svým lavicím. Oči jsem zapichovala Stefanovi do zad.
"Máme mezi sebou nové žáky. Tak, představte se," pobídl nás, jakožto nové žáky, skupinku Cullenovic.
"Omlouvám se, není mi dobře," vyběhla jsem ze třídy a vyběhla před školu. Rozdýchávala jsem nechtěný poznatek. Salvatorovi… No super!
Ruce se mi klepaly a má mysl pracovala na sto procent.
"Co se stalo?" ozvala se za mnou Christine. Co ta tu dělá?
"Nic, nic se nestalo, jen… nejsem ve své kůži. To je vše, neboj," usmála jsem se.
"Kvůli nim, že? Jsou tady. Taky jsem si jich všimla."
"Jenže… Jsem teď hrozbou! Jsem člověk, chápeš? O to tu jde."
"Hrozbou? Moment, moment. Mám za to, že je tu něco špatně. Hrozbou jsou oni! Pro tebe," řekla.

"Hrozbou pro vás! Díky mně se k vám mohou dostat… A to já nechci."
"Oni… se k nám nemusí dostat. Oni jednoho z nás znají," zašeptala.
"Znají? Super. Takže je tu další věc, o které nevím! Ještě něco, co nevím? Víš co? Už mě to nebaví…"
"Hele… Já nevím skoro nic, jasný? Kdybys neodešla… A kdyby Alice neměla vizi, že tě Damon uvidí na tom hřbitově… Ani bych nevěděla, že oni také existují."
"Dobře, dobře… Promiň, jen jsem mimo. Nic takového jsem nečekala."
"Podívej, Ellie," řekla. "Já chápu, že jsi překvapená. Já jsem taky. A není to poprvé, co jsme takhle nemístně a blbě překvapený. Vzpomínáš, když jsem ti poprvé řekla o tom, že jsem potkala Cullenovi? Vůbec jste mi s Luckou nevěřily… No… nedivila jsem se." "Myslely jste, že jsem zešílela. To bylo taky pěkně silný překvapení. Myslím, že mě udivuje, že nás ještě něco překvapí. Ale jo. Překvapí."
"Dobře, dobře, můžu mít jen prosbu? Chci domů… Tedy. Víš, jak to myslím."
"Myslíš… tady domů, že jo? Protože do České
republiky bychom se asi trošičku prošly."
"Jo, myslím tady domů. Mohly by jít i ostatní? Bojím se," sklonila jsem hlavu k zemi.
"To víš, že ano, sestro. Máme jít všichni?" zeptala se.
"Byla bych ráda," usmála jsem se.
"Dobře…" "Plánovala jsem sice, že… se pokusím víc zjistit… Ale když chceš, abychom šli všichni, půjdeme."
"Chris, jestli chceš, můžeš tu zůstat, nenutím tě."
"Ty víš, že to nemyslím špatně, že jo? Snažím se víc zjistit, abych mohla informovat… Abys byla víc v bezpečí."
"Já to chápu. Takže jestli chceš, zůstaň tu. Jen nechci jít domu sama. Kdyby šel se mnou alespoň někdo… poptej se. Prosím."
"Poptám," přikývla. "Počkej tady."
"Díky. Ani nevíš, jak moc ti děkuji!"
"Nemáš zač, Ellie," a vrátila se do třídy.
Po chvilce za mnou přišla má rodina, samozřejmě bez Chris, která je stále ve škole a snaží se zjistit co nejvíce informace o nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama